1. cvičení – Alfabeta, přízvuk a přídech

Alfabeta

#	Znak	Platnost	Název
1	Α α	/a/	ἄλφα
2	Β β	/b/	βῆτα
3	Γ γ	/g/ ~ [ŋK]	γάμμα
4	Δ δ	/d/	δέλτα
5	Ε ε	/e/	ἒ ψιλόν
6	Ζ ζ	/d͡z/ > /zd/	ζῆτα
7	Η η	/ɛː/	ἦτα
8	Θ θ	/tʰ/	θῆτα
9	Ι ι	/i/	ἰῶτα
10	Κ κ	/k/	κάππα
11	Λ λ	/l/	λάμβδα
12	Μ μ	/m/	μῦ
13	Ν ν	/n/	νῦ
14	Ξ ξ	/ks/	ξῖ
15	Ο ο	/o/	ὂ μικρόν
16	Π π	/p/	πῖ
17	Ρ ρ	/r/ ~ [#r̥]	ῥῶ
18	Σ σ/ς	/s/	σῖγμα
19	Τ τ	/t/	ταῦ
20	Υ υ	/u/ > /y/ > /i/	ὒ ψιλόν
21	Φ φ	/pʰ/ > /f/	φῖ
22	Χ χ	/kʰ/ > /x/	χῖ
23	Ψ ψ	/ps/	ψῖ
24	Ω ω	/ɔː/	ὦ μέγα

Diftongy (dvojhlásky)

Forma	Platnost
αι	/ai̯/
ᾳ/αι	/aːi̯/ > /aː/
ει	/ei̯/
ῃ/ηι	/ɛːi̯/ > /ɛː/
οι	/oi̯/
ῳ/ωι	/ɔːi̯/ > /ɔː/
υι	/yi̯/
αυ	/au̯/
ευ	/eu̯/
ηυ	/ɛːu̯/
ου	/uː/

znaky ᾳ, ῃ a ῳ představují dlouhé diftongy, ve kterých je znak ι podepsaný a tvoří tzv. iota subscriptum, podepsanou jotu

Přídech

Řečtina nemá samostatný foném /h/. /h/ se může realizovat jen na začátku slova, které začína vokálem nebo diftongem. U slov s počátečnou samohláskou nebo dvojhláskou je proto nutné označovat, zda se /h/ vyslovuje (῾) nebo ne (᾿). Na to slouží značka pro přídech, která se píše nad prvním vokálem nebo nad ofglajdem diftongu, u velkých písmen pak před znakem.

Přídech	Znaky	Platnost
jemný (spiritus lenis)	ἀ, ἐ, ὀ, ἰ, εἰ, οἰ, αὐ, εὐ, οὐ (Ἀ, Ἐ, Ὀ, Ἰ, Εἰ atd.)	/a/, /e/, /o/, /i/, /ei̯/, /oi̯/, /au̯/, /eu̯/, /uː/
ostrý (spiritus asper)	ἁ, ἑ, ὁ, ἱ, ὑ, εἱ, οἱ, αὑ, εὑ, οὑ (Ἁ, Ἑ, Ὁ, Ἱ, Ὑ, Εἱ atd.)	/ha/, /he/, /ho/, /hi/, /hy/, /hei̯/, /hoi̯/, /hau̯/, /heu̯/, /huː/

Přízvuk

Starořecký přízvuk byl tonální a realizoval se změnou výšky hlasu. Tradičně rozlišujeme tři typy přízvuků, které se zapisují nad vokálem nebo, v případě diftongů, nad ofglajdem:

ostrý (´) : oxytonon, paroxytonon, proparoxytonon; píše se napravo od přídechu (ἄ, εὔ)
průtažný (˜): perispómenon, properispómenon; píše se nad přídech (ἆ, εὖ)
těžký (`): barytonon; píše se napravo od přídechu (ἃ)

Přízvuk se může vyskytnout jen na jedné z posledních třech slabik slova:

ostrý přízvuk může být na poslední (oxytonon), předposlední (par-oxytonon) i třetí slabice od konce (pro-par-oxytonon)
- podmínka: je-li je poslední slabika dlouhá (má dlouhý vokál nebo diftong), nemůže být ostrý přízvuk na třetí slabice od konce, ale posune se na předposlední slabiku (nom. ἄν-θρω-πος ‘člověk’ ale gen. ἀν-θρώ-που ‘člověka’)
průtažný přízvuk může být jenom na poslední (perispómenon) nebo předposlední slabice (pro-perispómenon)
- podmínka 1: slabika musí mít dlouhý vokál nebo libovolný diftong
- podmínka 2: je-li poslední slabika dlouhá (má dlouhý vokál nebo libovolný diftong), nemůže být průtažný přízvuk na předposlední slabice, ale mění se na ostrý (nom. σφαῖ-ρα ‘sféra’ ale gen. σφαί-ρᾱς ‘sféry’
- podmínka 3: je-li poslední slabika krátká a přízvuk je na předposlední slabice, která je dlouhá, je tento přízvuk automaticky průtažný (nom. σω-τήρ ‘zachránce’ ale acc. σω-τῆ-ρα)
těžký přízvuk může být jenom na poslední slabice slova
- podmínka: tento přízvuk nahrazuje ostrý přízvuk na konci slova, následuje-li jiné slovo bez intonační pauzy (ἀγαθός ‘dobrý’ ale ὁ ἀγαθὸς ἄνθρωπος ‘dobrý člověk’)

Vzory pro psaní rukou.pdf

Křížové odkazy

s. 5-7

Alfabeta § 1 (s. 7), výslovnost § 2 (s. 8), 5 (s. 9-10), přízvuk § 8-14 (s. 11-13), přídech § 3 (s. 8-9)